Turistika, putování

Mnoho zážitkových akcí probíhá v přírodě a k pobytu v přírodě patří turistika a tábornické činnosti. Množství turistických aktivit záleží na konkrétním typu akce, alespoň některé by však neměly chybět na žádné velké zážitkové akci. Do dramaturgie delších akcí se hodí zejména putování, výlety a výsadky, vhodný čas pro jejich zařazení je zhruba ve dvou třetinách akce.

V této kapitole uvedeme přehled turistických dovedností, které můžeme na zážitkových akcích procvičovat, popisujeme různé formy putování a na závěr dáme náměty na pokladovky, které představují rozsáhlou strukturovanou turistickou hru.

Turistické dovednosti

Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na jeden den. Naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu na celý život. (japonské přísloví)

Tato část poskytuje stručný přehled základních oblastí turistických dovedností. Uvedeme pouze heslovité náměty jako zdroj inspirace, předpokládáme, že instruktor má s popsanými dovednostmi zkušenosti. Pokud tomu tak není, je možné dohledat informace v literatuře (několik námětů je uvedeno v seznamu literatury na konci knihy).

Orientace, komunikace

Podle mapy jsme na támhletom kopci. (turistický folklor)

Témata k této oblasti jsou uvedena v tabulce 1.1. Většinu těchto témat lze procvičit drobnými soutěžemi. Pro komplexní prověření dovedností z této oblasti využíváme pokladovky a výsadky (viz dál v této kapitole).

V suchu a teple provozujeme soutěže a úkoly s mapou: hledání v mapě, plánování trasy „na sucho”, doplňování slepé mapy, pexeso s mapovými značkami, vlastnoruční výroba mapy okolí.

Pro průpravu orientace v terénu jsou nejlepší různé formy orientačních závodů: azimutový závod, slepý azimutový závod, klasický orientační závod podle mapy, orientační závod na kolech či na lodích, týmový orientační závod, orientační závod s vynechanými kontrolami (úkolem je zjistit, které kontroly jsou vynechané), „NSWE run” (běh přesně na sever, jih, západ, východ).

Signalizační dovednosti prověřujeme jednoduchými komunikačními hrami, které spočívají v předání zprávy různými způsoby (zvukem, vizuálně na dálku). Vysílačky využíváme v rámci rozsáhlejších akčních her.

Pohyb a spaní v přírodě

…ono není u mne venku kolem třetí hodiny ráno takové horko, jak by si někdo mohl myslet. Není zrovna dusno, rozumíš-li, co myslím. (A. A. Milne)

Neexistuje špatné počasí. Existují jen špatně oblečení lidé. (norské přísloví)

Příklady témat jsou uvedeny v tabulce 1.2. Tuto oblast nejlépe procvičí samostatná akce, v rámci níž trénujeme s účastníky dovednosti a znalosti. Základní průpravě se můžeme věnovat i formou drobných aktivit:

• nocování – stavba stanu na čas, stavba stanu ve ztížených podmínkách (v rukavicích, poslepu),
• hory – lezení, slaňování, lanové překážky,
• voda – nácvik základní techniky jízdy na rybníku či pomalé řece, soutěživé a bojové hry na vodě.

Oheň, voda, vaření

„Ta polévka se ale dává do vařící vody.” „No jo, jenže tu nemám.” (diskuze na putovním výletě)

Témata jsou uvedena v tabulce 1.3. Kromě praktického tréninku v průběhu putovní akce můžeme tyto dovednosti procvičovat i formou drobných aktivit.

Rozdělání ohně cvičíme následujícími způsoby: rozdělání ohně na čas (cílem je přepálit provázek ve výšce 1 metr), rozdělání ohně jednou sirkou případně bez sirek, rozdělání ohně za uměle ztížených podmínek (například nad vodou, v kruhu do kterého se nesmí vstoupit). Vhodným prvkem do her je přeprava ohně, přičemž trasu volíme náročným terénem (například přes vodu). Přenášet můžeme také vodu, v tom případě povolíme používat pro přenos pouze přírodní materiály.

Vaření trénujeme přímočaře: co si kdo uvaří, to si sní. Obtížnost a zajímavost tohoto úkolu ovlivňují podmínky, které účastníkům vytvoříme:

• Co dostanou k dispozici za nástroje? Kotlíky, kamna, vařič, sirky?
• Co dostanou (smí) používat za materiál? Přidělené suroviny? Přírodní suroviny, které najdou? Jakékoliv suroviny, které se jim podaří získat?
• Mají připravit pouze vzorek nebo plnohodnotný pokrm, ze kterého se musí najíst?

Mezi náročnější aktivity z oblasti vaření patří například společné pečení chleba nebo Setonův hrnec.

První pomoc

Odmítá mnou doporučené léky a dožaduje se jiných, které daleko lépe chutnají. (z táborové kroniky)

Základní témata k první pomoci jsou uvedena v tabulce 1.4. Pro procvičení jsou nejjednodušší písemné testy, pokud možno s příhodami ze života. Lepší jsou však simulované nehody: připravíme několik stanovišť, na každém je jeden instruktor simulující úraz či nemoc a úkolem účastníků je náležitě ho ošetřit. Na závěr probíráme postup jednotlivých účastníků, rozebíráme chyby a optimální postup.

Pozorování přírody

Netrhej květiny, když je chceš mít. Jdi dál a květy budou kvést u všech tvých cest. (R. Thákur)

Příroda poskytuje nesčetné možnosti k pozorování a zkoumání, několik návrhů na konkrétní témata a dovednosti je uvedeno v tabulce 1.5. Přímočarou aktivitou je prostý, krátký výlet do přírody, při kterém máme otevřené oči a věnujeme pozornost všemu, co nám okolí nabízí. Můžeme však využít i cílenější aktivity:

• Poznávací soutěže.
• Stopování, odlévání stop, poznávání stop.
• Tvorba herbáře.
• Kreslení přírody, obtisky listů, překreslování listů a kůry přes papír.
• Vedení záznamů o počasí, předpovědi.
• Kontakt s přírodou všemi smysly (například chůze na boso, ohmatávání stromů).
• Drobné ekohry.

Nástroje a stavby

V určitém okamžiku se z každého náčiní stává kladivo. (Murphyho zákony)

Příklady témat a dovedností jsou uvedeny v tabulce 1.6. Tyto dovednosti trénujeme opět nejlépe praxí a to užitečnou praxí – vyrábíme předměty, které se nám hodí pro zdárný průběh akce. Kromě toho můžeme vyhlásit různé obratnostní soutěže (zatloukání hřebíků, přesekávání šišek, řezání na čas, soutěže v uzlování) a soutěže obsahující konstrukční tvorbu (viz část Konstrukční tvorba).

Putování

Cílem putování na zážitkových akcích není našlapat co nejvíce kilometrů, ale spíš něco zajímavého zažít. Forma putování může být od úplně volné až po hodně strukturovanou. Strukturovaná podoba má většinou formu pokladovky, kterou popisujeme v poslední části této kapitoly.

Drobničky na cestu

Ne vše, co dělá rámus v křoví u cesty, se na cestě skutečně objeví. (africké přísloví)

Pokud putujeme s celým kolektivem společně, necháváme většinou prostor pro neorganizované povídání a kochání se krásami okolí. Případně můžeme cestu zpestřit drobnými aktivitami.

• Postřeh. Zadáváme úkoly typu „kdo první uvidí …“.
• Pozorování. Průběžně pokládáme účastníkům otázky týkající se věcí, které se vyskytovaly v okolí cesty, například „Jakou barvu měly dveře obecního úřadu v poslední vesnici?”
• Pozornost. Vyhlásíme zakázaná slova. Kdo během cesty vyřkne takové slovo, musí tomu, kdo ho přistihl, zaplatit žeton.
• Akce. Domluvíme signály, které instruktoři průběžně vyvolávají, například „bomba” = okamžitě zalehnout, „potopa” = vylézt na strom, „vlevo osm” = schovat se vlevo od cesty dřív než instruktor napočítá do osmi.
• Odhady. Necháme účastníky odhadovat ušlou vzdálenost, výšku stromu, délku mostu nebo dobu trvání 15 minut.

Výsadky

Vlevo, vpravo, rovno, stejně vidím… (účastníci vracející se z nočního výsadku)

Výsadky jsou oblíbeným typem her, který procvičuje nejen orientační schopnosti, ale také samostatnost, rozhodnost a odvahu. Účastníky vysadíme na neznámém místě a jejich úkolem je vrátit se zpátky na základnu nebo dorazit na zadané místo. Mladší děti můžeme na místo výsadku odvést se zavázanýma očima přímo ze základny. Pro starší účastníky je takový úkol jednoduchý, proto je rozvážíme autem nebo autobusem. Šátky z očí jim nesundáváme přímo u silnice, nejdřív hráče odvedeme kus do lesa. Pokud možno by neměli slyšet odjíždějící vozidlo.

Náročnost výsadku závisí na mnoha parametrech, které dobře zvážíme.

• Jednotlivci versus skupinky. Při postupu po jednotlivcích jsou zážitky intenzivnější a výchovný účel se také lépe naplní (lepší procvičení orientačních dovedností, nutnost samostatně se rozhodovat). Postup po skupinách dává hře společenský nádech a je bezpečnější.
• Vzdálenost. Nezapomínáme na to, že s velkou pravděpodobností účastníci ujdou mnohem víc než kolik měří nejkratší trasa.
• S mapou versus bez mapy. Mapa je vhodná jen na opravdu velké vzdálenosti nebo pokud účastníci okolí vůbec neznají.
• Den versus noc. Noc je samozřejmě mnohem efektnější a ve většině případů jí dáme přednost. V noci záleží též na tom, jestli je jasno a jaká je fáze Měsíce. Tyto parametry asi neovlivníme, ale přihlížíme k nim při volbě vzdálenosti.
• Členitost a znalost terénu. Při plánování výsadku je nutné brát ohled na to, nakolik účastníci okolí znají a jak je prostředí členité a orientačně náročné. Bereme v úvahu také výrazné dominanty, podle kterých se jednoduše orientuje (například elektrárna Dukovany je v noci vidět z většiny míst v okruhu 30 km).
• Povolení versus zákaz pohybu po silnicích, komunikace s lidmi. Pohyb po silnicích je vhodné zakázat, protože jinak účastníci mohou dát přednost orientační jistotě silnice a hra se může změnit v nudné pochodové cvičení.

Protože výsadky trvají dlouho (hlavně těm nejslabším), musí být účastníci dobře vybaveni a předem seznámeni se základy orientace v terénu. Překvapivý začátek hry uprostřed noci je efektní a dobrý, nesmíme ale zapomenout zkontrolovat, zda všichni mají odpovídající vybavení. Po několika hodinách bloudění v noci nebývá zrovna horko a malá svačinka přijde také vhod. Nezapomínáme na bezpečnost a na domluvu, jak se zachovat v případě zabloudění. Pokud nechceme kazit atmosféru akčního začátku hry bezpečnostními pokyny, můžeme tyto pokyny předat účastníkům v obálce, kterou otevřou, když se ztratí. Součástí takové obálky může být mapa, telefonní kontakt a pokyn k nepanikaření.

Volné putování

Nikdy nechceme být, kde jsme, ale vždy chceme být jinde. Moudrost je však domácí záležitost. (V. Cílek)

Co myslíme pod termínem volné putování? Zvolíme popis výčtem charakteristických rysů takového putování: probíhá po malých skupinkách, trvá přibližně jeden den, je zdrojem nevšedních zážitků, řídí se heslem „I cesta může být cíl.”

Skupinky vysíláme brzy ráno. Na cestu dostanou pouze pár základních instrukcí, nejnutnější vybavení a možná i trochu jídla. Peníze nedovolujeme. Spíš než cíl či směr zadáme skupinám úkoly. Tyto úkoly by měly nechávat dostatek prostoru pro originalitu, fantazii a samostatnost. Recese a kontakt s domorodci jsou vítané a osvědčené, zařazujeme i netradiční pozorování a poznávání přírody. Úkoly mívají formu: zjistěte, sežeňte, udělejte.

Při plánování takového putování přihlížíme k tomu, kde se akce koná. Pokud máme v okolí zajímavá místa, neopovrhneme jimi a klidně účastníky nasměrujeme i za hmotnými cíli. A pokud nemáme zajímavá místa, dozajista máme zajímavé lidi. A že zrovna nevíme koho? Účastníci je jistě najdou.

Dalším nevšedním prvkem volného putování jsou obálky. Ty skupinkám rozdáme při odchodu, označíme je časem či událostí, kdy mají být otevřeny. Obsahem obálek mohou být další pokyny či upřesnění týkající se cesty, vzkazy od instruktorů, texty k zamyšlení nebo drobné tematické povídky – třeba z Karpatských her (Nevrlý, 1992) nebo z textů Václava Cílka).

Puťáky

Tisícimílová cesta začíná prvním krokem. (taoistické rčení)

Puťáky organizujeme jako samostatné akce, jejichž cílem je turistika a procvičení turistických dovedností přímo v terénu. Některé dovednosti se na puťáku procvičují automaticky (například stavba stanu, rozdělávání ohně, vaření). Na jiné dovednosti se musíme speciálně zaměřit, například orientační schopnosti můžeme trénovat tak, že necháme skupinky účastníků postupovat samostatně a sejdeme se až večer na zadaném místě, nebo tak, že ve vedení skupiny se postupně střídají všichni účastníci. Praktický trénink první pomoci většinou nevyhledáváme.

Trasu volíme tak, abychom navštívili zajímavá místa. Puťáky však mohou být nejen turistickou záležitostí. Několik dní společně prožitých v přírodě může účastníky sblížit a mohou se o sobě hodně dozvědět, zvlášť pokud jim k tomu napomůžeme. Účastníci by měli mít společného něco, čím se odliší od okolí (kromě toho, že mají žízeň, jsou špinaví a zavání jim nohy). Nejjednodušší možností jsou společná trička s logem výpravy. Puťák může být také laděn tematicky a vybavení účastníků by tomu pak mělo odpovídat – můžeme to pojmout zcela vážně (např. simulace partyzánského pochodu) nebo naopak zcela recesně (výprava ze 30. let minulého století, postmoderní výprava). Puťák lze zpestřit také kočovným divadelnictvím, lesní brigádou, společnou večerní četbou a mnohým dalším.

Příklady putovních her

Následují příklady her, které zajímavým způsobem kombinují putování po krajině s plněním nevšedních úkolů.

Jak dědeček měnil, až vyměnil (ZF II) Účastníci dostanou jehlu a snaží se výměnami získat co nejzajímavější předmět. Jde o vděčnou hru, která vede k zajímavým zážitkům s „domorodci”.

Český snář (ZF II) Účastníci obdrží snář s výkladem různých výjevů. Každý výklad udává, co se má učinit, když se poutníkům naskytne příslušný výjev (například „kohouta slyšeti, zpět se otočiti”).

Úkolovka Jedna z klasických táborových her, kdy hráči dostanou seznam věcí a jejich úkolem je v časovém limitu sehnat jich co nejvíce. Charakter hry záleží hodně na tom, jak zajímavé věci se nám podaří do seznamu vymyslet (například pohlednice stará alespoň 50 let, domácí buchta nebo kůň).

Fotoúkolovka Variace na předešlou hru, kdy úkolem hráčů není věci shánět, ale fotit. Spíš než věci zadáváme různé situace, které mají hráči inscenovat a nafotit (například tři muži ve člunu, co nejvíce lidí na jedné fotografii, romantický snímek).

Pokladovky

Moudrá moucha ví, kam kráčí velbloud. (přísloví)

Pokladovky jsou hry, při kterých týmy putují podle šifer od jednoho stanoviště k druhému. Pokladovky patří ke klasickým hrám prázdninových táborů, často se používají jako závěr celotáborové hry. Jde ovšem o hru, která je vhodná nejen pro děti. O tom svědčí úspěch jednodenních her jako je TMOU, Bedna či OSUD, které jsou postaveny na stejném principu a kterých se pravidelně účastní až 1000 dospělých (hra TMOU je popsána v části Případové studie, popis dalších her lze nalézt na webu šifrovačky.cz). Na internetových stránkách těchto her se dají najít kroniky z minulých ročníků; mohou posloužit jako inspirace a zdroj zajímavých námětů. Zde uvedeme jen základní principy.

Pokladovky můžeme využít i na zahájení akce („pokladem” je v tomto případě místo, kde se akce koná) nebo na závěr akce (například již zmíněný závěr celotáborové hry). V těchto případech je obzvlášť důležité pečlivě vyladit obtížnost šifer a vymyslet dobrý systém nápověd – přece chceme, aby účastníci na místo akce přišli a celotáborovou hru někdo vyhrál.

Princip

Typická pokladovka vypadá následovně. V terénu je umístěno několik stanovišť. Na každém stanovišti je zpráva, která maskovaným způsobem udává polohu dalšího stanoviště. Stanoviště mohou obsahovat nejen klasické šifry na papíře, ale i složitější úkoly (viz níže). Hra má formu závodu – kdo dojde první na závěrečné stanoviště (najde poklad), vyhrává.

Úkoly na stanovištích lze rozdělit na dva základní typy:

• Je jasné, co se má udělat. Jde jen o to, jak efektivně to tým zvládne. Sem patří například logická hádanka, standardní morseovka, substituční šifra, orientačně náročný úsek.
• Není jasné, co se má udělat. Jde o to, přijít na princip, pak už to jde lehce. Sem patří všechny možné nestandardní jednorázové šifry. Optimální šifra tohoto typu je taková, kdy účastníkům trvá asi 10–30 minut než ji vyřeší. Šifra musí zabrat alespoň chvíli, aby účastníci měli radost z vyluštění a přitom musí být dostatečně jednoduchá, aby ji zvládli vyřešit.

V pokladovce by se měly vyskytovat oba druhy úkolů, nejlépe střídavě. Pokud možno postupujeme opět systémem „od jednoduššího k složitějšímu” a složitější zadání necháváme na konec.

Pokladovky pro dospělé často nepoužívají žádné nápovědy. Kdo se zasekne na jednom stanovišti, má smůlu. Tento přístup dodává hře napětí a jisté kouzlo, ale není vhodný pro mladší účastníky a pro hry, kterých se účastní jen několik týmů. Bez nápověd se totiž může snadno stát, že všechny týmy se zaseknou hned na začátku, což většinou není naším cílem.

Pro poskytování nápověd máme víc možností. Můžeme vyhlásit jedno centrální místo, na kterém lze nápovědu získat. Týmy pak „platí” za nápovědu ztrátou času, jenž stráví putováním na centrální místo. Další alternativou jsou zapečetěné obálky s nápovědami a řešeními. Za každou otevřenou nápovědu se týmu v cíli přičtou trestné minuty. Dnes již také není problém dávat nápovědu prostřednictvím mobilních telefonů.

Šifry

Jako odrazový můstek zde uvedeme přehled základních typů šifer vhodných pro pokladovky. Bližší informace je možno najít v literatuře nebo na internetu, pro inspiraci lze využít webové stránky výše zmíněných městských her.

Morseovka Známá kódovací metoda, kterou můžeme využít jako šifru pomocí různých zpestření: předáváme signalizací (vizuální, zvukovou) nebo zamaskujeme (místo teček a čárek používáme například kolečka a křížky, plné a prázdné noty, samohlásky a souhlásky, sudá a lichá čísla).

Substituční šifry Každé písmeno je nahrazeno jiným znakem. Rozlišujeme šifry monoalfabetické, při kterých každému písmenu připadá stále stejný znak (posuny v abecedě, substituce do jiné abecedy, polské kříže), a polyalfabetické, kdy písmeno je kódováno různými znaky v závislosti na poloze v textu (šifrování podle hesla). Dešifrování polyalfabetických šifer vyžaduje znalost klíče nebo hodně dlouhý text a znalost kryptoanalytických metod. Speciální typ substitučních šifer tvoří číselné šifry, kdy písmenům přiřadíme čísla (1 až 26), se kterými provádíme další operace.

Transpoziční šifry Písmena textu se zachovávají, pouze se mění jejich uspořádání: pozpátku, ob jedno, cik-cak, do šneka, do šachového koně, přesmyčky, prohazování řádků a sloupců. Speciální metodou je šifrovací mřížka, pomocí které se transpozice provádí. K rozluštění je třeba mít stejnou mřížku, podle které bylo šifrováno, při pokladovce tedy účastníci musí mřížku někde získat.

Grafické šifry šifra nenese zprávu přímo, ale kódovaně udává, jak ukrytou informaci vykreslit. Řešením tedy nemusí být text, ale třeba obrázek, který symbolicky znázorňuje polohu dalšího stanoviště. Grafické šifry většinou pracují se souřadnicemi bodů v rovině nebo s čtverečkovanou mřížkou.

Skrývání Zpráva je ukryta uvnitř jiné, na první pohled smysluplné informace (text, obrázek). Zprávu mohou tvořit například první písmena z vět nebo vybrané body na obrázku. Typickým příkladem skrývacích šifer je neviditelný inkoust (viz níže).

Předměty a zpestření

Kromě šifer na papíře lze pokladovku zpestřit zapojením zajímavých předmětů. Několik nápadů pro inspiraci:

• Láhev. Zprávu umístíme do láhve, pevně zazátkujeme, zavoskujeme a necháme plavat ve vodě. Láhev je zakázáno rozbít.
• Rozstříhaná či skartovaná zpráva, puzzle. Účastníci musí zprávu složit.
• Zatavená zpráva. Zprávu vytepeme do železného proužku, ten srolujeme a zalijeme olovem. Pro získání zprávy je potřeba rozdělat oheň a olovo roztavit.
• Konzerva. Konzervu nařízneme na boku, vsuneme zprávu a zatavíme. Účastníci musí dostat zprávu ven bez použití železa.
• Hřebík ve špalku. Vezmeme velký hřebík, pilníkem na železo na něj napíšeme zprávu v morseovce a hřebík zatlučeme do velkého špalku.
• Neviditelné inkousty. Nejjednodušší neviditelné inkousty (mléko, citrón) se zviditelňují pomocí nahřátí nad ohněm. Složitější neviditelné inkousty využívají kombinace dvou chemických látek.
• Zpráva v jídle, například ve zmrzlinovém kornoutku, v bochníku chleba, v kokosovém ořechu.
• Chuťová šifra, například morseovka skrytá ve třech příchutích bonbonů tic-tac (bonbony různých příchutí, které vypadají vizuálně stejně).
• Multimédia (CD, disketa, kazeta). Nejčastěji používáme zprávu v podobě zvukové nahrávky. Použití multimédií vyžaduje, aby účastníci měli u sebe přehrávač nebo aby byli v dosahu civilizace. Zprávu můžeme také do média uložit v neelektronické podobě (například lísteček vsunutý uvnitř diskety).
• Vysílačky, telefony, telefonní budky.

K šifře můžeme využít rovněž informace pevně umístěné v terénu (například text na pomníku). Získání informací přímým kontaktem s místními obyvateli je vždy vítaným zpestřením, zvlášť pokud jde o veřejnou instituci (například domluvíme, že v místním smíšeném zboží budou prodávat speciální „koblihy s papírkem”). Dalším zpestřujícím prvkem je používání předběžných informací – takových, které jsou v aktuální chvíli k ničemu a budou potřeba třeba až za tři stanoviště.

Volba trasy

Pokladovka získá na zajímavosti pokud je i orientačně náročná. Volíme stanoviště tak, aby byla jednoznačně zadány, ale bylo obtížné je najít nebo alespoň nebylo zřejmé, která cesta je nejvýhodnější. Týmy můžeme na některém stanovišti rozdělit, zvyšujeme tím nároky na komunikaci a spolupráci.

Výsledkem každé šifry je poloha dalšího stanoviště. I zde máme několik způsobů, jak polohu zakódovat:

• Název místa. Může jít o všeobecně známé místo v okolí nebo o „lokální” pojmenování známé jen účastníkům akce.
• Mapa. Můžeme zadat přímo název místa, který se vyskytuje v mapě, nadmořskou výšku kopce (kóty, soutoku), uvedenou v mapě, dát k dispozici obrázek, který znázorňuje část mapy (například zakreslíme pouze vrstevnice nebo elektrické vedení) nebo přímky mezi zadanými místy na mapě, jejichž průsečík udává stanoviště.
• Azimuty. Udáme azimut a vzdálenost od aktuálního stanoviště nebo od významného bodu.
• Fotografie. Dáme účastníkům fotografii místa, kde je další stanoviště, nebo jim dáme sérii fotografií pořízených z tohoto místa.
• Indicie. Zadáme obecné informace, které společně jednoznačně určují jedno místo (například poblíž rostou lípy, je to přibližně kilometr od mostu, je odtamtud vidět kostel).
• Zeměpisné souřadnice. Potřebujeme mít GPS nebo mapu, na které jsou souřadnice uvedeny.
• Slovní popis cesty na dané místo.

Je důležité, aby všichni měli shodnou mapu, a to i stejné vydání – může se stát, že různá vydání téže mapy se liší v detailu, který je pro hru klíčový, například stanoviště zadané jako kóta, která se na starší mapě nemusí vyskytovat. Pokud nemáme map dostatek, uděláme všem stejnou barevnou kopii (černobílá kopie je většinou nepřehledná).